Historie - Praha

Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství. Přitom byly zničeny i některé památky, jako byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a později též pomník maršála Radeckého na Malostranském náměstí.

Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Vinohrady nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila 1. světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus; byla také dostavěna gotická Katedrála svatého Víta.

Světově unikátní je architektura kubistická – jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě.

Pod vlivem nastupujícího nacismu ve druhé polovině 30. let Prahu začali opouštět první obyvatelé.

Za války bylo z Prahy odtransportováno do koncentračních táborů židovské obyvatelstvo, stejně jako cikánské (tehdejší běžné označení) a další její obyvatelé tzv. „méněcenných ras“. Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna Gestapa v Petschkově paláci nebo střelnice v Kobylisích.

Škody na pražské zástavbě byly za války minimální, k vážnějšímu poškození došlo pouze za trojnásobného bombardování americkými letadly na konci války (hlavně na Vinohradech, což je v současnosti vidět např. na nových věžích kláštera v Emauzích a na Tančícím domě) a plánovanou likvidaci města už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, ovšem podle dohod mezi spojenci z protihitlerovské koalice, musela Americká armáda zůstat stát u Plzně, zatímco Rudá armáda dorazila do Prahy až 9. května.

Po druhé světové válce začala vznikat první sídliště, a to napřed v období tzv. první dvouletky (1946 - 1948). V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa a plánování a výstavba sídlišť se výrazně urychlila. Původní zástavba byla často nahrazena panelovými domy. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS - systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Pro obyvatele byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město).

Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Mocenský monopol komunistické strany ukončila Sametová revoluce.

Zavedení standardních vztahů se západoevropskými zeměmi otevřelo Prahu turistice jako nikdy předtím. Rozvoj soukromého vlastnictví a podnikání se nakonec projevil ve zkvalitnění služeb a také v opravě chátrajících budov v samém historickém jádru města.

Individuální automobilová doprava, která před rokem 1990 nebyla tak intenzivní jako v mnohých městech západní Evropy, rychle rostla, a to vedlo k rychlému zhoršení dopravní situace ve městě. Poklesl rovněž i počet cestujících MHD. I přes 60% výdaje na dopravu z městského rozpočtu bude trvat stále mnoho let, než se podaří dobudovat metro či Pražský okruh.